Rozšířený polojubilejní odložený a posunutý 35. ročník přehlídky netradičního divadla přinesl od čtvrtka 16. do soboty 18. září deset představení: pět českých, tři slovenské, jedno litevské a jedno polské.
Obě inscenace hosínské Studny pro děti – Čertovská pohádka a Treperenda – jsou sympatické dynamickým vkladem svých dvou hereček, Aleny a Klaudie Kašparových, ale trpí rozbíhavostí a upovídaností scénářů: mluví se stále, i tam, kde by se mohlo něco dít, naproti tomu se příliš nejedná, takže loutky spíš jen ilustrují mluvící postavy.
Scénické čtení Julek konzervatoristického Studia G Ostrava o tělesně postiženém šumperském disidentovi, nazvané Julek, zaujalo především samotným tématem a zaujetím herců. Proč zůstalo jen u náčrtku, když herecké kapacity tu evidentně jsou, je otázkou. Stejně jako to, zda jsou nutné ilustrativní projekce reálného Juliuse Vargy a zejména pak koncertu skupiny Queen.
Life kouč oblíbeného divadla Kontra ze Spišské Nové Vsi je poněkud plytká „konverzační“ legrace odehraná z neznámých důvodů na široké scéně, kde osmdesát procent času odpoutává naši pozornost vlevo kancelářský stůl a vpravo divan, u nichž se nic neděje.
Stopy v pamäti slovenské skupiny Odivo, zpracovávající osobní zkušenosti s duševním onemocněním, byly bezpochyby nejnetradičnější inscenací přehlídky netradičního divadla. Škoda jen, že celek zůstal bez pevnější stavby a významového směřování odněkud někam a nebyl sklenut do uceleného sdělení.
Naproti tomu Smetiak divadla Fortissimo je zcela tradiční pantomimický sled čísel založený na slušné herecké technice jediného protagonisty, hrajícího bezdomovce, jenž si krátí den vymýšlením, co všechno by se dalo vytvořit z rozbitého talíře či popelnice. Používání diváků je vždycky vděčné. Ti, kteří jsou vtaženi na jeviště se pýří slávou, ti v hledišti se napůl zlomyslně těší, jak si poradí, napůl svým sousedům fandí v hrůze, že by na jejich místě mohli být sami.
Polským vkladem bylo divadlo jednoho herce – lublinského Mateusze Nowaka – Od przodu i od tylu (čili Zepředu i zezadu). Prostorově téměř statická inscenace o lidské, společenské i politické prohnilosti polské smetánky na sklonku 18. století je založena na minimalistickém, leč intenzivním herectví a využití kostýmových proměn. Inscenace obdržela Cenu organizátorů.
I Antigona litevské herečky a inscenátorky Birute Mar využívá k proměnám postav jediný kostým, který obrací k divákům černou, bílou či šedou stranou. V pozadí pak umocňují tragédii veliké monumentalizující, ba patetizující projekce grafik, fotografií či filmů, působící mnohdy jen jako ornamentální zmnožování – jakkoli technicky dokonalé. Co chybí, je sdělený důvod, proč je veledrama o vzpouře člověka proti nelidskosti ideologie hráno právě jako divadlo jednoho herce; jen proto, že taková disciplina existuje? Expresivní herectví Birute Mar je však nepochybně mistrovské a je dokladem úrovně diváků Kopřivy, že upřednostnili svou cenou její inscenaci před chytlavějšími komediálními kusy.
Pražský divadelní spolek Jedl s oblibou uvádí pořady s tématikou katolických básníků. Po Janu Čepovi či Bohuslavu Reynkovi je další inscenací tohoto druhu Zahradníček / Vše mé je tvé. Jde o inscenace na obdobných principech, oscilujících mezi scénickým čtením a prezentaci vedle sebe kladených monologických výpovědí. Dva téměř protikladné světy manželů Zahradníčkových jsou sdělovány už scénografií: na jedné straně syrové prostředí, kde Marie z hlíny vytahuje mrkev a strouhá ji do polívky, vařené na truhlářském ponku, na straně druhé holá cela, v níž Jan píše své dopisy s pohledem do zdi, jež je odděluje. Pravda, popisné znaky typu trnové koruny či obalování květy by bylo možné si odříci. Ale scénografie je společně se stavbou dramaturgické koláže hlavní hodnotou, pro niž porota udělila inscenaci cenu za tvůrčí přínos.
Brněnský Filip Teller je znám spíš jako komik či bavič. Cigánský boxer o předválečném mistru Německa v polotěžké váze je úplně odjinud. Teller mistrně vytváří ve svém dramatickém vyprávění nejen hlavní postavu s jejím traumatem a ve střípcích i řadu dalších, ale také těžkou atmosféru dítěte periférie, doby nástupu a triumfu nacismu a viny člověka, který se nedokázal vzepřít, když šlo o jediného kamaráda. Lze diskutovat, nakolik jsou některé naturalismy relevantní a tedy funkční, ale je jisté, že právě autentičnost, opravdovost projevu je podstatou působivosti tohoto hereckého koncertu. Proto cena za herectví.
35. Kopřiva byla vítaným připomenutím, že divadlo – touha dělat ho i na něj chodit – dobu koronazákazů přežilo.
Luděk Richter
