Jen pravda je zajímavá.

Autentická, duchapřítomná, možná i trochu vášnivá, každopádně životná, vztahová, žádná zakonzervovaná evidence faktů. Potěšilo mě, že motto letošní Kopřivy neznělo jen při filosofické debatě u kulatého stolu, ale v řadě představených divadelních kusů, autentických, vášnivých, živých, v niterně a někdy až nepříjemně blízkém vztahu herce a diváka a jeho mysli. Ať už to bylo tématem, jako například v Julkovi Studia G, nebo duchapřítomností Mateusze Nowaka, kdy herec s fascinující pohotovostí komunikoval s mnoha nepředvídanými jevy, které se během hry vyskytly a nezapomněl přitom na diváka, nebo přesvědčivým výrazem Birute Mar, která velkou řeckou tragédii hrála tak, že se téměř zdálo, jak za ní a skrze ni bouří Balt omývající břehy nejen její rodné Litvy, ale i krví zalitého Sofoklova Řecka, nebo něžnou křehkostí Saši Rašilova a Lucie Trmíkové, s níž vyprávěli příběh neméně tragický, stejně jako nadějný, jaksi prostě uchopitelný, totiž manželů Jana a Marie Zahradníčkových. Letošní Kopřiva byla opět malým, leč intenzivním divadelním koncertem, z něhož si nesu mnohé, ale na prvním místě dle mého soudu scénáristicky, režijně a herecky zcela vyladěné monodrama Cigánský boxer, v němž exceloval Filip Teller, herec známý spíš svými komickými polohami, zde v tragédii, která nepotřebovala velké kulisy, přesto diváka mnohokrát mrazilo, mnohokrát byl znechucen, mnohokrát se obával, co mu to ještě řekne o něm samém, kde ho to píchne či usvědčí ze selhání při rozhodování na hraně možného, na hraně statečného či zbabělého. Filip Teller se pro diváka stal Hansim, kterého představoval a skrze něj i celou řadou postav Hansiho vyprávění a ani na okamžik ze své role nevypadl, což byl i důvod, proč si odnesl cenu za herecký výkon. Díky Jiřímu Cachnínovi a všem organizátorům za letošní pětatřicátý ročník Kopřivy a za sebe mohu jen říct, že se těším na ten třicátý šestý.