Po čtvrtečním velmi „niterním“ představení Mateusze Nowaka, hluboce obnažujícím Polsko na sklonku 18. století, tehdy rozkouskované mezi tři mocnosti, bylo bohužel velmi málo navštívené. Kola Kopřivy se, ale následně více roztočila.
Dvě pohádková představení jihočeské Studny děti velmi zaujala. Navíc možnost prohlédnout si loutky i zblízka jejich zážitky ještě více umocnilo.
Velmi málo publikovaným tématem byl příběh šumperského bezmocného vozíčkáře, konvertity, disidenta ,chartisty a dominikána třetího řádu Juliuse Augustina Vargu. Julka se mocní báli a polodokumentární hru o něm přivezla nová ostravská scéna Studio G. Byl too velmi silný příběh pro ty, kteří nezažili toto předlistopadové dění. Například pro mladší generaci to byl jasný pohled do tohoto času.Škoda ,však že se tato hra více nerozvinula do košatějšího formátu.
Návštěvnost festivalu se postupně zvyšovala. V monodramatu Cikánský boxer Filipa Tellera zažíváme, neřkuli velmi vypjaté chvíle. V malém sále se s Filipem, jinak moderátorem, a především však komikem, ocitáme v roce 1934, v době již silně „potemnělého“ Německa. Ve Filipově divadelním dramatickém koncertu vtažení do děje. Filip Teller si na konci festivalu odnesl cenu za nejlepší herecký výkon, kterou mu udělila porota ve složení Jan Hanák a Luděk Richter.
Poslední páteční představení s názvem Life Kouč, slovenského divadla Kontra, odkrylo pohled na tuto „bublinu“. Svěží představení s výbornými výkony na standartní úrovni Kontry. Nicméně mnozí, včetně mě, čekali na „šejkspírovské“ představení, které v nás zanechá silné stopy, či možná přímo „rýhy“. S Kontrou je spolupráce velmi dobrá, proto také jim, pořadatel udělil cenu za rychlou a korektní spolupráci, což u českých ,moravských, slezských, ale především však pražských divadel není vůbec samozřejmostí a standardem.
Sobotní přestavení spolku Jedl dostává od poroty Cenu za tvůrčí přínos. Mě osobně poslední hry Jedlu nenadchly. Scénografie mi ve všech připadá velmi podobná, navíc se snahou upoutat kytičkami, barvami a přemírou dalších prvků. Někdy mi uniká hlavní sdělení. U Zahradníčka mi chybí, něco byť krátkého z jeho tvorby.
Po velkých technických a kovidových peripetiích jsme se dočkali představení Antigona litevské herečky Birute Mar. Vynikající všestranný výkon excelentní herečky, jedinečný světelný design v naprosté shodě s pohybem a gesty ztvárněných postav. Hudba, která osciluje s dějem. Pro mě, po mnoha letech, neskutečný divadelní zážitek. Navíc jsem velmi překvapen, že v návštěvnickém hlasování získala Birute Mar největší počet hlasů a vysloužila si tak Cenu diváků.
Představení Stopy v paměti, slovenského souboru Odivo, bylo velmi burcující a pro nás mnohdy těžko pochopitelné. Navíc, když se nepohybujeme ve světě s duševním onemocněním. Ale i tento „menšinový“ žánr, patří do celkové dramaturgie Kopřivy, tak jako divadlo pro děti.
Poslední sobotní představení a závěr večera patřil česko-slovenského mimu Vlado Kulíškovi. Klauniáda se rozjížděla pomalu, ale nakonec se do jeho orchestru zapojují, kromě několika jedinců, snad všichni návštěvníci.
Myslím si, že většina návštěvníků odešla naplněna radostným zážitkem. Dozajisté by z tohoto představení měl velikou radost divadelní pedagog Václav Martinec na rozdíl od jiných divadelníků…
Festival, ale začal o dva týdny dříve úvodním kulatým stolem, kde se debatovalo na téma letošní Kopřivy „Jen PRAVDA je zajímavá“ .Zde diskutovali historik Ondřej Hýsek, socioložka MUNI Barbora Vacková, brněnský spisovatel Pavel Švanda a dominikán Jan Rajlich OP, jeden ze zakladatelů Hnutí Světlo-Život. Večer jako každoročně s nadhledem a grácii moderoval Jan Hanák, scénárista a kněz .Téma pravdy jsme ve festivalu hledali ,jak v Julkovi, Cikánském boxerovi, Zahradníčkovi tak i v Antigoně.
Jsem rád, že se festival uskutečnil, díky za podporu všech donátorů. Díky všem, kteří přispěli svou účastí, neboť bez nich by Kopřiva nebyla.
Kopřivnice 19.09.2021
Jiří Cachnín/ dramaturg/ fundraiser
